Techniky

        Tuhle stránku berte s rezervou. Jednak si myslím, že já o technice nemám co mluvit a jednak neznám přesné názvosloví. Takže se pojďme dohodnout, že tady budu psát o technice hry stylem - slyšel jsem o tom tohle a tohle a viděl jsem jednou tohle a tohle... a že tóny jsou po sobě c-d-e-f-g-a-h-c. A symbol b je označením pro snížené h.
        A pokusím se dát jednotlivé techniky i do ukázek.

Obsah:
        

Levá ruka

        Levá ruka má pět prstů, ale používame jenom čtyři. Palec se totiž zásadně nepoužívá a slouží k opoře krku basovky. V podstatě se dá zjednodušeně říct, že zbylými prsty mačkáme struny na různých místech a ono to hraje. K tomu bych dodal jenom pár poznámek. Strunu mačkáme co nejblíž pražcového drátu a prst držíme pokud možno kolmo. ALE!!! basovka je basovka. A ta má pěkně tlustý a někdy i tvrdý struny. Takže se o to, co jsem teď radil můžeme pokoušet, ale jestli nám to ještě nejde, nezoufáme. Časem nám zesílí svaly na prstech a ztvrdnou bříška a půjde to. Jen to nevzdávat. Naučit se mačkat strunu co nejblíž pražcového drátu se vyplatí v okamžiku, kdy si vezmu do ruky bezpražcovku ("fretless"). Tam je nutno mačkat přímo na místě, kde je jinak drát. A to je pane najednou zmatek :-)
        Ale než se začnu věnovat různým technikám, poradím ještě jednu fintu pro ty, kdo ještě struny moc neumáčknou. Různé figury, nebo postupy se hrají ukazováčkem a malíčkem. Ukazováček jakž takž zmáčkneme, ale malíčkem to prostě nezvládneme. Tak si pomůžeme a společně s malíčkem strunu přitlačíme i prostředníčkem a prsteníčkem (viz. obr.1).


obr.1

        Na basovou kytaru se nehrají akordy tak jako na kytaru u táborového ohně, ale vetšinou jednotlivé tóny. I když - kdo chce hrát více tónů naráz, může také. Ale k tomu je potřeba mít určité zkušenosti a znalosti. Nicméně nejjednoduším způsobem jak hrát na basu je hrát tóny, podle nichž se jmenují akordy, které hraje kytara. To ovšem vyžaduje znát tóny jak jdou za sebou a hlavně, kde který tón najdeme na baskytaře. Tóny jdou po sobě v pořadí jako na obrázku (viz. obr.2). Nutno podotknout, že úplně správně se tony jmenují podle tóniny jakou použijeme. To znamená, že například Cis se v některých tóninách nazývá Des, ale jedná se o ten samý tón. Takže abych to nekomplikoval, přidržím se označení s konconvkami -is. Je to vlastne o půltónu zvýšený příslušný tón (tedy C+půltón=Cis). Jeden půltón je na baskytaře jeden pražec. Graficky nahrazujeme koncovku -is, dvojitým křížkem, takže Cis=C# (viz. tabulka na obr.2).
        Rozložení jednotlivých tónů na krku baskytary je na obrázku 2. Od pátého pražce (tóny černou barvou) navazují tóny na následující struně. Pokud získáme dobrou orientaci na krku nástroje a základní znalosti o harmonii a skložení akordů, můžeme hrát různé tóny z daného akordu a vytvářet přechody.


obr.2

        Ale teď se zmíním o několika základních technikách a postupech o kterých něco vím. A komu se budou zdát moc kytarový, tak ať jde hrát radši country ;-)
        

Příklepy

        Chci-li zahrát přechod, nebo několik tónů za sebou, tak pokud každý tón brnknu, bude to znít značně strojově a kostrbatě. Nemluvě o tom, pokud je to rychlejší part, tak si pravá ruka fakt užije. Nemusím přece brnkat všechny tóny. Mohu zmáčknout prstem levé ruky strunu tak, že tón zazní, aniž bych musel použít ruku pravou. Jak na to?
        Nacvičím si to tak, že třeba ukazováčkem chytnu nějaký tón. Brnknu jej pravou rukou a potom nejlépe prsteníček levé ruky (aniž bych pustil ukazováček) přiklepnu na následující tón (ob pražec). Tón musí zaznít. Pokud nezazní, zkouším to opakovaně tak dlouho, dokud se to nezadaří.
        Samozřejmě že takovýto jeden příklep nemá velký efekt, ale pokud použiju střídání tónů a příklepů v nějaké pasáži, bude celá pasáž měkčí a přirozenější. Zkušenější hráči mohou hrát pomocí příklepů i více tónu jdoucích po sobě.
        

Uvolnění

        Uvolnění je opak příklepu. Držím například prsteníčkém tón a chci zahrát tón který leží níž. Stisknu tedy tón na který chci přejít a prsteníček uvolním takovým způsobem, že mírně brnknu o strunu. Opět to musí znít aniž bych použil pravou ruku. A opět samotné jedno uvolnění nezní moc efektně, ale pokud ho použiju v pasáži a navíc skombinuju s příklepy, bude ta pasáž znít opravdu zajímavě.
        

Výjezdy a sjezdy

        Někdy se používá i název glizando. Na tón, který chci zahrát dojedu prstem z vyšší, nebo nižší polohy. Většinou se jedná o polohu vzdálenou o pět (kvinta), nebo osm (oktáva) tónů.
        

Vytažení

        Stisknutou strunu vytáhnu "do strany". Spíš pomaleji než rychleji aby změna výšky tónu vyzněla.
        

Vibráto

        Držím tón a bříškem prstu mírně "vibruju" do stran. Virace dosáhnu i tím, že rozechvěju celé zápěstí. Tó zní mírně roztřeseně, ale nemění výšku.
        

Přechody

        Pokud se chci dostat z jednoho tónu na druhý, mám několik možností. Buď suše zahraju ten první (třeba osminama) a potom ten druhý (taky osminama). Jenže v podstatě stačí, když dané tóny zazní na přízvučné, nebo jinak výrázné (záleží na písničce) doby a ostatní osminové údery mohu hrát na jiných tónech. Čímž dodám base melodičnost a skladbě oživení, dramatičnost a dynamičnost. Jak takové tóny najdu? Záleží na tónině ve které je skladba napsána. Ale nemusím se trápit teoriemi a můžu hledat podle vlastního sluchu. Přechodové tóny (může jich být víc) většinou leží mezi tím prvním a druhým tónem. Malý příklad. Pokud hraju A a potom mám hrát C, udělám si přechod přes H (2. pražec na A struně). Jak dlouho tam to H budu držet, záleží na mě. Ovšem u basy také pltí, že méně je někdy více. Anebo když chci z tńu C přejít na tón G, tak mám dvě možnosti. Buď dolů na E strunu (G je třetí pražec E struny), nebo nahoru a ž na volný G. Směrem dolů bych to zkusil přes tóny H, A a nahoru přes D, E, F. Ale chce to cvik a zkoušet a zkoušet jak to bude znít. Pozor, to co na samotnou basu může znít skvěle, nemusí zapadat mezi ostatní nástroje. Berte ohled na party ostatních nástrojů :-)
        

Vyhrávky

        Jsou podobné přechodům, ale nemusím vyhrávkami nikam přecházet. Můžu držet stále jeden a ten samý základní tón a občas z něj vyjet "vyhrávku" a po vyhrávce opět pokračovat na onom tónu. Nebo můžu vyhrávku vůbec vymyslet na základě sluchu. Proč se zajímat o to, jaké akordy tam kytarista (event klávesák) hraje? No řekněte proč? Copak nemáme fantazii? Samozřejmě je potřeba dodržovat trochu střízlivého přístupu a nestavět basu na hlavu proti melodii. Ale stačí se zaposlouchat do melodie kytary a slyšíte? Už nás napadá jak by tam mohla znít melodická, nebo naopak spíš rytmická basová linka. Pak stačí nejít jenom nějaký výchozí bod, výchozí tón, který tam sedí a od něho už si postavím vlastní part. A fakt nemusím vědět, co tam ostatní hrajou. Důležitější je umět slyšet, než vědět!
        

Trioly

        Vpravdě kytarová záležitost, uznávám, ale četli jste předchozí odstavec o fantazii? Nikdo přece neříká, že musím hrát trioly kytarově. Můžu je hrát "natvrdo", brnkat tón po tónu. Ale i tak se dají použít "kytarově" zahraný trioly. Tomuhle říkám velká triola - triolu tvoří tři tóny, které dávají dohromady akord (molový je hezčí). Nejlépe se to trénuje na volné struně G, protože je nejtenčí. Ukazováček, nebo prostředníček levé ruky si nachystám na třetí pražec struny G (to je tón B). Musím zde použít i pravou ruku, takže její ukazováček, nebo prostředníček dám nad sedmý přažec struny G (to je tón D). Takže i s volnou strunou G máme připraveny tóny G-B-D, což je akord Gmi. Jak triolu zahrát?
        1. prstem pravé ruky brnknu prázdnou strunu G.
        2. prstem levé ruky zahraju příklepem tón B.
        3. Prstem pravé ruky zahraju opět příklepem tón D. Zároveň pustím prst levé ruky (tón B).
        4. Uvolněním zahraju prstem pravé ruky volnou strunu (tón G) a všechno začíná nanovo.
        Opakuji dokola body 1 - 4 tak, aby cyklus 1-3 proběhl behěm každé jedné doby. Bod 4 je začátkem další trioly. Trioly můžu hrát na jakýkoliv akord, ale na basovce je to docela náročné.

        Potom tu mám něco, čemu říkám "malé" trioly. Místo tónů z akordu, hraju tři tóny ležící vedle sebe. Pozor, tóny, nikoliv pražce. Třeba A-H-C. Jinak technika je stejná jako u "velkých" triol.
        

Flažolety

        Flažolety jsou efektní a pěkné, ale na base nejsou moc dobře slyšet, pokud se hraje nějakej nářez. Hrají se tak, že se podrží bžíško prstu levé ruky nad strunou přesně v místě kde je pražcový drát. Bříško se struny nesmí dotýkat, ale nesmí být od struny vzdálené. Prostě si musíte najít tu správnou polohu. Potom se pravou rukou ta struna brnkne a flažolet musí zaznít čistým zvonivým tónem. Flažolet ale nezní nad každým pražcem. Je potřeba si to vyzkoušet. Zaručeně zní nad sedmým pražcem a nad dvanáctým pražcem. A ještě nad pár dalšími, ale to už hledejte :-)
        

Rozložené akordy

        To je trošku srabárna, ale dá se z toho vyjít a najít naprosto úžasný part. O co jde? Pokud nehrajeme zrovna Hardcore a podkladové akordy se nějakou chvilku drží, budeme na basu hrát postupně tóny tvořící daný akord. Vysvětlím na akordu C. Hrál bych tóny c, e, g, c, e, g, nebo c, e, g, g ,e ,c, nebo c, e, g, e, g, e..., prostě podle chuti.
        

Dvojhmaty

        Neboli více tónů, či strun. Lze je samozřejmě hrát i naráz, ale pokud jsou v kapele dvě kytary, byl by to šílenej bordel. Spíš je lepší hrát je na střídačku. Vytvořit si jakoby dvě linky. Jedna spodní podkladová a druhá vrchni rytmická, nebo melodická. Snahou je hrát tu spodní linku tak, aby zněla rovně, jako bych hrál osminy a tu horní linku jako melodické vyhrávky, případně rytmické ryfy. A musí to znít souběžně. Dám něco do ukázek a bude-li zájem, můžu se o tom ještě rozepsat.
        

Tapping

        Efektní technika, ovšem jenom tam, kde basa viniká. Tam kde baskytara hraje jenom doporovodný podklad nemá tapping moc smysl. Tapping vychází z příklepů, takže je dobré příklepovou techniku zvládat. Při tappingu nebrnkáme, ale všechny tóny vytváříme úderem prstu na pražec (jako čistý příklep). A protože by nám na všechny tóny jeden prst nestačil, hrajeme více tónů naráz více prsty levé, nebo pravé ruky. Popsal bych to asi jako když hrajeme prsty na klavír, jenom místo kláves mačkáme struny na pražcích.
        Tip pro náročné: Tapping lze hrát i oběma rukama. Například tak, že levou rukou "vyklepávám" doprovod (samozřejmě vícehlasý) a pravou rukou "vyklepávám" melodii (možno i vícehlasou). Zpočátku se doporučuje rozpracovat si doprovod více prsty a melodii hrát jen jedním prstem (nejlépe prostředníčkem). Později pak není problém zapojit i ostatní prsty pravé ruky.
        Tapping lze hrát na jakoukoliv baskytaru. Výhodnější je mít struny spíš níž, než vysoko. Ale pro hru obouručním tappingem se vyvinul speciální nástroj, jakási kytaro-basa, nazvaný anglicky "stick" (klacek) - viz galerie.


        

Pravá ruka

        Jenom v rychlosti se dohodneme na taktech. Nejčastěji se stekáváme s třídobým, nebo čtyřdobým rytmem. To znamená, že můžu písničku rozdělit na rytmické úseky - takty, které mají tolik dob, kolika dobý je rytmus. Tedy takt na tři doby (raz-dva-tři), nebo na čtyři (raz-dva-tři-čtyři). Existují samozřejmě ještě písničky na dvě doby (polka a punk), nebo petidobé rytmy, ale to už jsou spíš výstřelky. Ve většine připadu si vystačíme s počítáním na čtyři, nebo na tři. Pokud tón jednou brnknu a on zní ctyři doby, říkáme mu celá (někdo taky "kilo"). Držím-li tón na dvě doby, je to půlka. Na jednu dobu hraju čtvrtku, na půl doby osminu, na čtvrt doby (tedy čtyři tóny na jednu dobu) hraju šestnáctky, neboli šestnáctiny a pokud jsem schopen na jednu dobu zahrát osm pravidelných úderů, jsou to dvaatřicetiny. A všechny tyhle délky tónů můžu různě kombinovat. Z vlastní praxe vím, že dvaatřicetiny jen tak někdo na basu nezahraje. A šestnáctiny jsou dóménou Hardcore basáků a některých odrůd metalu, nebo punku. Většina basáků spíš hraje osminy a delší.
        Pokud někdo hraje podle not a má předepsané osminy nepočítá se raz-dva-tři-čtyři, ale prv-ní-dru-há-tře-tí-čtvr-tá, čímž se čtyřdobý takt rozdělí na osm částí, tedy osminy. Co slabika, to uder o strunu. A mám osminy jak vyšitý.

        Poslední poznámka - čím blíž kobylky brnkám (prstama i trsátkem), tím ostřeji a konkrétněji struna zní, ale je tužší. Čím dál od kobylky na strunu brnkám, tím má měkčí zvuk a je poddajná.
        

Hra trsátkem

        Kdyby vás chtěl někdo nachytat, tak trsátku se také říká plektrum. Hra trsátkem je tedy hra plektrem. Jsou odpůrci hry trsátkem a zase ti, co by bez trsátka nikdy nezahráli. Já si myslím, že trsátko je pohodlné a lze s ním dohásnout mnoho. Ale prsty jsou přeci jen prsty. Jen tak na okraj - já hraju trsátkem a prstama to neumím. Trsátkem se hraje na struně střídavě zeshora dolů a zezdola nahoru. Kdybyste chtěli vést údery jen shora, tak se pěkně uženete. Hezky se učte trsátko "otáčet".
        Trsátek je na trhu mnoho druhů a každý je zvyklý na něco jiného. Já bych upozornil na dvě vlastnosti trsátek. Povrchová úprava a tloušťka. Trsátka se dělají buď hladká, nebo vroubkovaná. Hladká ale kloužou a občas vylítávají z ruky (např. Tortex od Jima Dunlopa). Já raději používám vroubkovaný George Dennis. Velmi oblíbené jsou i vroubkované Nylon od Jima Dunlopa.
        Tloušťka se udává v setinách milimetru. Například 0.73 už je poměrně měkké trsátko, které z basy nedostane pevný zvuk. Zato se s ním hraje rychle, příjemně a pohohodově, jako když másla ukrajuje :-) 1.25 je zase na basu tak akorát tvrdý pro vyloudění tvrdého zvuku. Ale hůř se ovládá, protože je nepodajné. Já osobně hraju s 0.88 protože s ním hraju jak na kytaru, tak na basu. A myslím si, že většina basáků používá trsátka v rozmezí právě 0.88 - 1.25mm.
        

Hra prsty

        Hra prsty je geniální, ale vyžaduje velký cvik a má svá pravidla. Obecně platí, že pokud nepoužívám žádnou zvláštní techniku (viz Slap níže), tak nehraju palcem. V podstatě na struny brnkám střídavě ukazováčkem a prostředníčkem!!!. Důležitá je právě pravidelnost. Pozná se hlavně při osminách. Musí znít naprosto pravidelně a zřetelně. Palcem se maximálně opírám o tělo basy, případně o tu nejtluštší strunu. ALE říká se, že daleko lepší je naučit se hrát s volně visícím palcem podél ostatních prstů a opírat se jen zápěstím. Zejména u vícestrunných baskytar.
        Za úvahu stojí všimnout si, že většina z nás má prostředníček delší než ukazováček a tak bychom při hře museli prostředníček krčit, aby byla hra pravidelná. Na to ale existuje trik :-) Když stočíme zápěstí pravé ruky směrem k hlavě baskytary, zjistíme, že se délka prstů srovnala... :-) A aby nás ta zkroucená ruka nebolela, zvedneme krk baskytary vejš a hned se nám bude hrát pohodlněji. Hrát se musí lehce - jinak je to chyba.
        

Slap

        Je to styl o kterém nic moc nevím. Jen vím, že se hraje prstama. Základem je hra palcem, který stranou udeří zeshora do struny (E, nebo A struna) a odrazí se od ni. Struna zazní velice pronikavým práskavým zvukem. Ostatní prsty používám na struny D a G (asi) a používám je tak, že strunu podeberu zespoda, nadzvihnu a pustím proti krku. Jako kdybych chtěl střílet z luku. Má to naprosto skvělej zvuk. ALE!!! pozor ať nepřervu strunu! Basa by měla mít struny posazený vejš nad kobylkou jinak omlátím snímače a asi se vyplatí mít basu se širším krkem, která má struny dál od sebe a vejdou se mezi ně prsty. Jestli se o slapu dozvím víc, napíšu to tady.


        Stejně tak, kdybych se doslechl zas o nějaké další basové technice ;-)


        

Pár tipů pro začínající

        Ale opravdu jenom tipy, protože nejsem žádný odborník.

        Poloha nástroje - Baskytaru můžeme mít zavěšenou buďto nízko, nebo vysoko. Výhody a nevyhody těchto poloh vycházejí z anatomie lidského těla. Když máme baskytaru hodně nízko, nemůžeme dobře zkroutit levé zápěstí a budou se nám hůře mačkat tóny. Pokud hrajeme pravou ruky prsty, musíme je mít natažené, abychom na basu dosáhli a nemůžeme hrát uvolněně.
        Pokud máme basu zavěšenou vysoko, hraje se nám levou rukou velmi pohodlně a pokud hrajeme pravou rukou prsty, bude se nám hrát dobře. Jenže pokud hrajeme trsátkem, budeme si dost namáhat pravé zápěstí. Navíc pokud chceme vypadat "tvrdě", není baskytara u krku zrovna efektní. V neposlední řadě tato poloha může být nepříjemná pro baskytaristky.
        Rozumný kompromis se zdá, zavěsit baskytaru trochu níž a její krk zvednout do výšky. Tak aby byla šikmo, krkem nahoru. Pravá ruka je mírně prověšená a pro hru trsátkem tak akorát a levá ruka má uvolněné zápěstí a hraje se pohodlně.

        Postavení prstů levé ruky - Prst by měl stát na struně kolmo a neměl by na ni ležet. Měl by tisknout struny těsně u pražcového drátu směrem ke kobylce. Na prvním obrázku zleva je znázorněna tato poloha. Na druhém obrázku je vidět, kde bychom struny mačkat neměli. V takovém případě může struna drnčet a tón navíc nemusí být přesný. Na posledním obrázku je poloha, kam se má přikládat prst u bezpražcové baskytary, to znamená přímo na místo, kde by byl pražcový drát. Ovšem u této fotografie je nutné pražcové dráty si odmyslet :-)


zleva - správné postavení, špatné postavení, bezpražcová baskytara