Jakou basu

Obsah:
        

Stav baskytary

        Tento odstavec se týká těch, kdo si pořizují starší nástroj, nebo nástroj již použitý. Takový nástroj může mít některé části opotřebené, nebo poškozené. Pokusím se upozornit, na co je dobré dát si pozor.


        Celková soudržnost basy musí být taková, aby se nám kytara nezačala rozkládat v rukách. Tělo by nemělo být nikde naštípnuté (pozor na dovedné maskování kytováním a broušením). Krk s tělem musí držet pevně pohromadě a nesmí se viklat. Často bývá naštípnutý krk v místě, kde je upevněn na tělo. Hmatník se nesmí odlupovat od krku.
        Pokud takovou závadu přehlédneme, kytara se nám posléze rozlomí, rozpadne, nebo přinejmenším nebude ladit a bude se neustále rozlaďovat. Oprava nás většinou vyjde hodně dráž, než stála kytara. Takovou basu bych koupil jenom, pokud by šlo o sběratelský kousek, nebo o nástroj, který má pro mě jinou hodnotu, než herní.


        Krk je mechanicky nejdůležitější část baskytary. Určuje přesnost tónů. Nesmí mít "vrtuli", to jest nesmí být torzně zkroucen. Podržím-li si basu u krku jako housle, porovnám zrakem zda jsou obě hrany (u hlavy basy a u těla basy) rovnoběžné. Jakmile se rozbíhají, je to špatné a takovou basu nebrat. Nebude ladit a pomůže jenom výměna krku (peníííze!). Pokud není krk zkroucen do stran, je to dobré. Může bít ještě "lukovité" nebo obrácené mírné prohnutí, ale to je v pořádku. Krk musí trochu pružit, protože jinak by ho tah strun přelomil. Navíc u většiny basovek prochází krkem stavěcí šroub, jehož hlava bývá uložena buď pod krytem na zadní straně těla, nebo je přistupná zepředu v zářezu v těla v místech, kde končí krk a přechází v tělo. Ale nedoporučuju s tím šroubem bezdůvodně otáčet. Fakt lepší je nechat to odborníkovi, pokud je to potřeba. Nejlepší způsob jak ověřit, že krk je správně napnutý je vyzkoušet jestli znějí všechny pražce na všech strunách (to, že třeba neladí, může být vinou špatně seřízené kobylky - viz výše). Bacha taky na jednu věc - pokud nemá basa masívní krk, nedají se na ní jen tak natahovat jakékoliv struny!!! Napnutí krku je nastaveno na daný tah strun a pokud tam natáhnu třeba tenčí (aby se mi třeba lépe hrálo), tak ty tenčí struny nedokážou krk prohnout, "položí" se na pražce a na basu se nedá hrát! A naopak, extrémě silnejma strunama můžu tenkej krk i nevratně ohnout. Ale to jsou opravdu extrémy. Většina lidí takovéhle hokus-pokusy asi nedělá.
        Hmatník nesmí být okousaný a prodřený. Jinak nám budou struny vyskakovat z pod prstů, nebo vyjíždět do stran, což je u krajních strun při technice "vytahovaní" nepříjemné, neboť se můžu dostat mimo krk a struna doslova "brkne". Takový hmatník se dá snad jedině vyčistit, vytmelit a vybrousit. Ale předtím sundat pražce!!!
        Pražce nesmí mít žlábky (tj. nesmí být ohrané). Ale to se dá napravit. Z pražcového drátu se udělá pražec nový a vymění. Důležitý je nultý pražec. To je hranice mezi hlavou a hmatníkem. Jsou v něm výřezy které vymezují vedení strun. Pokud má nultý pražec vylomené zuby, nebo je odlepený, nebo dělaný amatérsky, mohou být krajní struny moc blízko kraje a při hře mi budou sjíždět pryč z krku. Nebo mi budou cestovat a měnit rozteč mezi sebou. Ale nultý pražec se dá taky koupit, přilepit, opravit...


        Mechanika se skládá z kolíků a kobylky (zjednodušeně řečeno). Kolíky umístěné na hlavě nesmí mít ohnuté osičky. Struny mají docela tah a otáčet takovým ohnutým kolíkem je o prsty. Kolíky nesmí být vymleté a nesmí prokluzovat, protože jinak se bude basa neustále rozlaďovat. Ale často stačí mechaniku kolíčků promazat nějakým silikonem a utáhnout šroubek a přestane ladit "skokem" a prokluzovat. Pokud jsou poškozeny zoubky, dají se sehnat náhradní díly v malých hudebninách za pár korun a vadné součástky vyměnit.
        Kobylka plní dvě funkce. Určuje výšku strun a délku strun. Lůžka přes která jsou vedeny struny nesmí být obroušená, ani ostrá, jinak se nám v těchto místech budou lámat struny. V takovém případě se dá lůžko přebrousit a nachromovat (příliš drahé), nebo vypodložit. Otrlí basáci mohou natrhanými skládanými papírovými pytlíky od strun, jemnější povahy mohou použít plastovou folii, nebo plastový potah. Nejlepší je, když je kobylka v pořádku.
        Mechanika na kobylce bývá pohyblivá a skládá se se stavěcích šroubů a pružinek, které nastavují správnou délku každé struny zvlášť. Správná délka je taková, že oktáva (tón na pražci se dvěma tečkami) zní stejně jako flažolet zahraný nad tímto pražcem. Jinými slovy (fyzikálně) by ted dvoutečkovaný pražec měl být přesně v polovině struny. Ovšem záleží i na její tloušťce a výšce nad snímači. Ale abych neodbíhal. Tyto stavěcí šrouby a pružinky musí být naprosto funkční. Nesmí být strhané, zarezlé, ani zkřivené. Nezkoušejte si kobylku seřídit sami, pokud se na to necítíte. Můžete si basu tak rozštelovat, že vám, i když, naladěná nebude ladit už na pátém pražci!!! Raději si ji nechte seřídit u odborníka. Pokud budete mít štěstí, ani za to nebude nic chtít.
        Výška struny daná kobylkou má hned několik významů. Za prve mění délku struny. Při pohledu ze strany totiž tvoří struna s basou pravoúhlý trojúhelník. Vrcholy jsou: nultý pražec, lůžko kobylky, patka kobylky. Čím výše zvedneme kobylku, tím víc se nám prodlouží délka struny a naopak. A je potřeba stavěcími šrouby na kobylce seřídit "polohy", tedy délky strun, aby ladily na všech pražcích tak jak mají. Pokud jsem ochoten tuto operaci podstoupit mohu využít rozdílů mezi strunami vysoko a strunami nízko. Struny vysoko maji ostřejší tón, ale mají horší dohmat pokud jsou moc vysoko, snadno nám sklouzne prst. Pokud jsou nízko, mají struny měkký a hutný zvuk. Ale pozor. Pokud snížím kobylku moc, "lehnou" si struny na pražce a nedá se na ně hrát.


        Mechanika typu Gotoh má v sobě jednu zradu. Průměr navíjecích krčků je malý, takže při navíjení láme struny a namáhá je v ohybu. Zejména tlusté struny (135"). Kdo hodlá hrát na tlustší struny, měl by si dát pozor, aby si nekoupil baskytaru s mechanikou tohoto typu. Pro tuto mechaniku jsou vhodné struny 35" až 45" a jsou jí osazeny často japonské baskytary.


        Elektrika je další podstatnou částí basovky. Rozhodující jsou snímače. Jejich kvalita určuje barvu a čistotu zvuku. Jsou to cívky z namotaného drátu v plastovém poudře. Pouzdro by nemělo být nikde prasklé. Pokud by se do snímače dostala vlhkost, začne cívka rezivět a snímač přestává být použitelný. Pokud je snímačů více, bývá na base přepínač. Mívá víc poloh. Pro každý snímač zvlášť a pro zapnutí více snímačů naráz. Nejjednodušší metoda jak vyzkoušet, že všechny snímače fungují je zapnou basu, hodně zesílit aparaturu, přepínat mezi různými polohami snímačů a třeba trsátkem na snímače poklepávat. Pokud některý nebude v žádné poloze přepínače reagovat, pravděpodobně nefunguje. Snímače se většinou neopravují (i když to jde), ale kupují nové.
        Další součástí elektroniky jsou potenciometry. Jednak ovlivňují citlivost/hlasitost snímačů a jednak tónovou korekci (přidávají/ubírají basy). Opět jednoduchá metoda. Zapnu kytaru do zesilovače a přepínám polohy snímačů. Pokud nějaký potenciometr nezareaguje v žádné poloze, pravděpodobně nefunguje. Velmi častou slabinou potenciometrů bývá jejich zaoxidování. To znamená, že při jejich otáčení se ozývá nepříjemné rušivé chrastění, nebo praskot. Toto se dá částečně odstranit čistícími spreji, které se stříknou do potenciometru (Kontox, Kontaktol..., atd.).
        Basovka by měla být ukostřená. Že není něco v pořádku poznáme, když nástroj připojíme k aparátu, zapneme a když se nástroje nedotýkáme, ozývá se vrčení, ktré ustane, když se dotkneme částí těla kovové součásti basy. Tady je potřeba zjistit, jestli ukostření chybí v nástroji, v aparatuře, nebo zda je na vině propojovací kabel. Tato závada může v některých případech způsobit úraz elektrickým proudem, případně i smrt (případ Argema). Většinou se problémy s kostřením vyskytují u nástrojů a aparátům sestavovaných doma.

        Výstup bývá také někdy choulostivá věc. Většinou se jedná o samici jack 6,3 v různém provedení zapuštěnou do těla basy. Je důležité uvědomit si, že jedná o mechanický kontakt. Hrotu zasunutého samce se dotýká přítlačná pružina, která má tvar pásku prohnutého do zobáčku, který zapadne do žlábku na samci. Proto to "cvaknutí" při zasouvání. Druhý kontakt obstarává většinou samotná okraj otvoru. Pokud je "pružina", která chytá hrot deformovaná, stane se, že jack visí z díry ven a nedotýká se druhým kontaktem. Nebo se dotýka jen náhodně. Pak basa vynechává, nebo praská. Není to závažná závada. Samice se dá koupit a vyměnit. Jen je potřeba koupit to správné provedení!!!


        Struny jsou důležité pro hru, nejsou však důležité pro koupi. Můžeme koupit i dobrý nástroj s mizernými strunami. Ty si koupíme nové. Jen je důležité zjistit si, jaká tloušťka strun byla na base používána a tu se snažit vždy dodržovat (viz odstavec krk).


        Shrnutí: Z toho nepřehledného povídání bych vypíchnul asi tohle. Když kupuju použitou basu, dám si pozor aby: Tělo ani krk nebyly naštíplé. Krk nebyl zkroucený, neodlepoval a nedrolil se hmatník. Mechanika nebyla zarezlá a zničená. Snímače a potenciometry fungovaly. Všechno ostatní se dá s malými náklady opravit.


        

Osobní nároky na baskytaru

        Tento odstavec se bude týkat koupě nástroje, od kterého přesně vím co chci a na co ho chci používat. V mnoha případech tedy fungl nového, nepoužitého. Ale týká se to samozřejmě i použitých baskytar.


        Aktivní a pasivní baskytary. Jaký je v nich rozdíl? V obou vzniká zvuk stejně. V magnetickém poli snímačů se pohybuje kovová struna. Pohybem vodiče v magnetickém poli se indukuje elektrický signál, který se přenáší pomocí cívky ve snímači do zesilovače, který signál upraví. V aktivní base je navíc předzesilovač, který zesílí vzniklý signál ještě před vstupem do koncového zesilovače. Pasívní basa žádný předzesilovač nemá. V podstatě se dá hrát v pohodě na pasivní basu a dosáhnout zvuku jaký chci. Aktivní basa má ale výhodu, že zvuk je čistší, pevnější, neztrácí se a mohu při hře použít větší dynamiku, protože mi ji předzesílení zdůrazní. A pokud mám aparát s aktivním vstupem (bývají dva - passive a active), tak můžu na aktivku zahrát opravdový sólový procítěný koncert.
        Tedy pokud hraju doprovodnou basu, nebo basu, která nemá vynikat, zvolím pasivní. Pokud chci hrát hudbu založenou na složitější a živé base, je pro mě aktivní baskytara velmi výhodná. Jen jedna malá poznámka. Předzesilovač v aktivce potřebuje vlastní napájení. Proto je v těle pod krytem devítivoltová baterie, která se občas musí vyměnit.


        Široká a úzká rozteč strun je důležitá při výběru basy. Mám na mysli šířku hmatníku. Širší hmatníky mají především typy vycházející z Fenderu Precission Bass. Struny jsou poměrně daleko od sebe a velmi pěkně se na nich člověk orientuje. Já je ale nemám rád. Jsou moc daleko od sebe a člověk musí překonávat větší vzdálenost, mezi jednotlivými tóny. Pokud hraju jednoduchou doprovodnou basu, tak to nevadí. Naopak basa jede jako ledoborec a jen tak něco ji nevychýlí. Já jsem ovšech taky kytarista a přeorientovávat se hned na struny blízko u sebe a hned na struny dál od sebe mi vadilo. Navíc jsem se nikdy nesmířil s rolí basy jako doprovodného nástroje a hrál jsem skoro "sólovou" basu. Takže jsem potřeboval, aby moje basa měla skoro kytarový krk. Struny blíž u sebe a užší pražce. Nakonec jsem koupil aktivní Ibanezu SDGR 500 a jsem s ní moc spokojen. Takže kdo chce hrát šílenosti, dvojhmaty a jánevím co ještě, vřele doporučuju úzký krk. Kdo chce jet rovnou a pevnou basu, široký krky jsou na to přímo skvělý.
        Ještě se zmíním o technice slapování. Jsou to vlastně údery zeshora a vytrhávání strun proti hmatníku. Samozžejmě, že pro tuto techniku je lepší, když se vám mezi struny vejde prst. Ale když se to umí, dá se slapovat i na úzkém krku. A kdo si chce slap ještě víc zpříjemnit, ať si trošku zvedne kobylku.


        Délka krku je taky úžasná věc. Většinou se udává v počtu pražců a tuším, že se pohybuje někde mezi dvaceti a třiceti. Ale zase, kdo chce hrát rovnou basu, nebo jednodušší, tak horní polohy nepotřebuje a stačí mu standardní krk. Kdo se ale vyžívá ve výjezdech a vyhrávkách, nebo v různých vícestrunných souzvucích, ten víc pražců rozhodně ocení.


        Snímače půlené, jednocívkové, dvoucívkové. Víc typů na běžných basách není. Teď jaký je mezi nimi rozdíl. Nejjednodušší způsob jak přenést zvuk je indukcí přes cívku. tedy stačí jedna. Jednocívkový snímač je tedy jakýsi základní typ. U jednocívkových snímačů ale dochází k rušivým jevům a proto se vyvinuly dvoucívkové, známé také pod přezdívkou humbuckery. Ty mají obecně měkčí a basovější zvuk. Dvoucívkové snímače proto doporučuju spíš těm, kdo chtějí hrát basu hodně dole. Kdo chtějí basou tvořit opravdu hutný základ, ale nikdy s ní nevyjíždět nahoru. Kdo chce hrát jak kdy, tak si myslím vystačí s basou, která má jen jednocívkáče. Opravdu to stačí. Při snímání zvuku basy se ale objevuje jiný problém. Hluboké tóny jsou hůře slyšitelné než vyšší. Pokud si basu zesílíte, aby byly slyšet a pak vyjedete do horních poloh, basa je příliš hlasitá. Pokud si upravíté hlasitost pro horní polohy a v nějaké pasáži klesnete dolů, basa jakoby náhle přestávala být slyšet. Tento problém řeší půlené snímače. Jsou to vlastně dva jednocívkové snímače pod sebou, kdy jeden snímá dvojici strun E A a druhý dvojici D G. Každý se pochopitelně dá nastavit zvlášť, takže hluboké tóny si zvýrazním, zatímco vyšší utlumím a basa má pak v celém rozsahu přibližně stejnou hlasitost. Doporučuju.
        Další otázkou je, zdali má mít basa víc snímačů, nebo ne. To záleží na tom, jestli chci, aby měla pořád skoro stejný zvuk (pak stačí jeden), nebo zda chci barvu zvuku různě měnit. Ale nenechme se mýlit. Tuším, že zrovna Aria vybavuje své basy dvoucívkovým snímačem, jehož jedna cívka se dá vypnout a pak působí jako jednocívkový.


        Bezpražcové basy jsou úžasné (a drahé). Je zapotřebí dokonalá technika hry. Nejen že musíte mít v "prstech" a v paměti šířku pražců, ale musíte si taky zvyknout nemačkat tóny tam, kde je u pražcové kytary "políčko", ale tam, kde je u pražcové kytary pražcový drát! A to je pěkně na hlavu si tohle uvědomovat a neustále posouvat prsty trochu víc k tělu nástroje, než jak jsem zvyklý z pražců. Ale dá se to. A ani s tou orientací na hmatníku to není tak hrozné. Hmatník bezpražcové baskytary mívá po straně namalované znažky, kde je třetí, pátý..., atd. pražec (u dvanáctého je pochopitelně dvojitá značka). Ale má to naprosto skvělý zvuk. Dá se na to hrát téměř souvislý zvuk. Téměř nepřerušovaný. U normální basovky zvedám prsty a tím ukončím znělost tónu. U bezpražcovky ho vůbec nemusím zvednout. Je to úžasná věc pro fantazii. Ale člověk na to tu fantazii musí mít. Mě teď akorát napadá, že se na to dá zahrát i to, co se dá jinak zahrát jenom troubením do hadice od vysavače... :-)


        Vícestrunné basové kytary jsou podle mě účelové. Hodí se opravdu pro ty, kdo vědí, co chtějí hrát a vědí, že vícestruné baskytary potřebují a využijí. Nejrozšířenější jsou pětistrunné. Tvoří ji vlastně klasická konfigurace E A D G ke které se přidá hlubší struna H. Někteří basáci si ale naopak přidají vysoké H, takže pak ta basa má struny jako sólovka, když ji praskne tenký éčko. Ale většinou se to H přidává jako hluboké (tj, ještě hlubší než tlusté E). A slyšel jsem o případech, kdy si tu pátou strunu basák naladí jako céčko (horní) a pak mu sedí na géčku pátý pražec s následující volnou strunou.
        Šestku jsem viděl jenom v televizi. A většinou v jazzové hudbě, blues, a dalších, spíš instrumentálně zaměřených stylech. Ladění mívá obvykle jako čtyřka, která má na každé straně strunu navíc, naladěnou tak, aby byla mezi mezi kažou strunou kvarta. Tedy H E A D G C.


        Steinberger a Hohner jsou v podstatě baskytary jako ostatní, ale liší se mechanikou. Běžně se struna uchytí před kobylkou, natáhne přes hmatník až ke kolíku a na něj se namotá. Existuje ale jestě způsob "hlavou dolů". Ladicí kolíky jsou vlatně jako šrouby u mikrometru a jsou umístěny v patce těla u kobylky. Takže hlavice krku je "useknutá". Kdo pamatuje třeba starý Elány, tak ví, že na takovou basovku hrával Jožo Ráž. Myslím si, že taková mechanika je zatraceně výhodná pro převážení nástroje. S normální basou furt někde zachytáváte kolíkama. Tu o futrál, tu ji opřete o zeď a pak jen ladíte a ladíte. Basovku bez hlavy asi jen tak nerozladíte. Ale nevím jak náročná je výměna strun. V ruce jsem žádnou takovou neměl.


        Shrnutí: Takže dost tlachání. Kdo si chce koupit něco konkrétního, musí vědět co chce hrát, jak to chce hrát a uvědomit si, na co je zvyklý a co se přeučovat rozhodně nechce. A bohužel taky kolik peněz na to má :-)


        

Údržba baskytary

        Na závěr se pokusím o pár rad jak pečovat o nástroj.


        Nárazy mohou poškodit uložení krku, ohnout ladící mechaniku, prasknout pouzdro snímače, ulomit potenciometr, nebo jen oprýsknout lak. Pokud se nejedná o vážné poškození, je přinejmenším nepříjemné. Jako ochranu doporučuju pevný polstrovaný futrál, nebo kufr. Výhody a nevýhody těchto jsou popsány v sekci aparatura. Další ochranou je rozumné zacházení :-) Basa není krumpáč :-)))


        Vlhkost. Pokud basa namokne, navlhne, nebo by měla být příliš dlouho uzavřená ve špatně prodyšném prostoru (futrálu, kufru) je potřeba neprodleně vlhkost odstranit. Nechme basu vyschnout v suchém nepřetopeném prostředí. Když ji dáte ke kamnům, může se ji zkroutit krk a nazdar bazar..., totiž nevezmou vam ji pak ani v bazaru. Rozhodně ji nezapojujeme vlhkou. Může probíjet a můžeme utrpět úraz elektrickým proudem. A rozhodně riskujeme odpálení zesilovače.
        Ale i když basa nezmokne, je potřeba věnovat pozornost všem stopám oxidace a rzi. Pozor zejména v oblastech převodů a ozubených koleček v ladící mechanice, kanenech a lůžkách na kobylce, šroubkům, které drží kryty a snímače.


        Opotřebení. Když to vezmu odshora tak:
        Ozubená kolečka u ladících kolíků se omílají a ztrácejí pak záběr. Ladící kolíky povolují a struna neudrží naladěná. Jediná možnost je opotřebené díly sehnat a vyměnit. Někdy se bohužel musí vyměnit celá mechanika.
        Nultý pražec se může uvolnit, nebo prasknout. Bývá někdy z bakelitu. Taky je potřeba sehnat nový, nebo jej slepit a přilepit. Při lepení pozor na agresivní lepidla.
        Na hmatníku se usazuje mastný pot z prstů a prach. Vytváří se tam ostrůvky špíny, které nejdou odloupnout. Je potřeba sundat všechny struny a hmatník vyčistit. POZOR - žádná voda, vždyť je to DŘEVO!!! Ani broušení nedoporučuju. Zejména méně zručným. Není vůbec žádný problém nechtěně vybrousit do hmatníku důlky a s tím se pak nedá hrát. Já to čistil Mr. Properem a šlo to :-)
        Vytlačené žlábky v hmatníku od strun jsou špatné. Jediná možnost (kromě nového krku) je vykytování a vybroušení. Ale to si raději někde nechte udělat, pokud se na to necítíte.
        Pražcový drát není nezničitelný. Zejména na prvních pražcích se po čase mohou objevit žlábky vytlačené od strun. Je potřeba postižený pražec vyměnit. Jinak bude struna ležet až na hmátníku a znít vám bude o půl tónu vejš. Nový pražcový drát se dá koupit (dlouhej). Ustřihne se malinko delší než je potřeba. Starý pražec se vydloubne (opatrně!) a vsadí se nový. Ten se potom napasuje, vyjme, přibrousí, ohladí kraje (jéjé jak ostré kraje trhají maso na prstech...) a vmáčkne definitivně na své nové místo.
        Kryt snímače je rozdrásán trsátkem, nebo je prasklý, nebo pokud je kovový, tak je rezavý. Holt koupit nový snímač a nehrát jako ďas :-)
        Ostré hrany na lůžkách, nebo na kobylce nejsou dobré. Praskají na nich struny. Dají se buď obrousit, ale jsou chromované a blbě to vypadá, nebo podložit něčím měkčím (papír, plastová folie) což vypadá ještě hůř, nebo koupit nový příslušný díl.
        Chrastění potenciometrů je způsobeno oxidací vnitřních částí poťáků. Pomůže stoporocentně výměna, ale pokud není chrastot závažný dají se poťáky "promazat", tedy stříknout do nich speciální sprej, který zoxidované vrstvičky rozpustí a odplaví. Například Kontaktol, Kontox a mnoho dalších k zakoupení za levný peníz v prodejnách s elektrotechnickými součástkami, nebo za těžký peníze v hudebninách. Stačí stříknout, setřít okolo a poťákem chvíli zlehka točit.
        Chrastící samice od jacka (zástrčka na šňůru). Tady je těžká pomoc. Většinou je tam ochablé tlačné pérko, které neudrží jacka v zaražené poloze. A pokud je to zapouzdřený konektor (Ibanez..., atd.), tak pomůže jedině koupit celou novou zástrčku odpájet starou a napájet tam tu novou.


        Prevence je jednoduchá. Držet basu v suchu a pokud možno nevystavovat ji moc teplotním skokům. Jednou za čas ji celou přetřít suchým hadříkem, nejspíš flanelem aby ji nepoškrábal. Taky se doporučují čistit struny. Vezmu hadřík, podvléknu jej pod strunou a jako když si utírám záda projedu strunu po celé její délce. Je možné hadřík namočit do technického benzinu, ale pozor na potřísnění ostatních části baskytary. A preventivně promazávat potenciometry (viz. předchozí odstavec opotřebení). Mazat mechaniku je potřeba opatrně. Nejlépe mazadlem speciálně určeným. Olej by mohl zamastit struny a chci vás pak vidět :-)))


        Při hraní mám zkušenost s dvouma průšvihama. Popruh a kabel! Když vytáhnu basu z futrálu, nebo stojanu, popruh volně visel a kdovíjak se nakroutil. Takže si nevšimnu, že se mi na šroubu od basy otočil a jak celá váha basy zapůsobí, řemen se sesmekne a basa letí NA ZEM!!! Zatím jsem ji vždycky chyt, ale bacha na to!
        No a ten kabel. Občas se při hraní člověk i pohybuje. No a není problém šlápnout si na kabel. Je pak děsná sranda, když kapela hraje a já lovím jacka po pódiu :-) Přitom stačí podvléknout šňůru pod popruhem a teprve potom zasunout jacka do zdířky na basovce. Nedoporučuju totéž dělat u komba. Jednou jsem si protáhl druhý konec kabelu uchem komba a jak jsem tak chodil..., no málem jsem stáhnul kombo ze židle na zem. Raději ať šňůra vyletí z aparátu, než aparát na podlahu.



        Tak mnoho štěstí a kdybyste měli něco na doplnění - dejte vědet.